Do obecného povědomí jste se dostal především díky pořadu Okna vesmíru dokořán v někdejší Československé televizi. Jak vznikl nápad vytvořit populárně-naučný seriál mapující tehdejší astronomické poznatky?
Jezdíval jsem pravidelně jednou ročně přednášet do Bratislavy, do tehdejšího Parku kultury a oddechu na nábřeží u Dunaje. Na přednášky přicházely stovky posluchačů, obvykle jsem sám mluvil téměř dvě hodiny a následné diskuse s posluchači zabraly i další tři. Po jednom takovém maratonu mne v roce 1980 oslovil dramaturg redakce vzdělávacích pořadů Slovenské televize Jaroslav Čorba, zda bych své přednášky nechtěl zpracovat do podoby televizního seriálu. To mne zaujalo, ale chtěl jsem vědět, kdo bude psát scénář, protože to neumím. Řekl mi, že zná schopného scénáristu, redaktora tehdejšího Technického magazínu Vladimíra Železného, kterého jsem znal z dřívější doby i já a věděl jsem, že je velice zdatný a rozumí dobře právě vědě. Tak jsme si plácli, během roku 1981 jsme seriál začali v této trojici chystat, natočili jsme pilotní díl a o rok později se seriál začal vysílat. Do rozpadu Československa vzniklo celkem 30 dílů po 26 minutách. V repríze jsme pak se slovenským štábem přitočili ještě dva díly o pokroku astronomie mezi lety 1993 až 1996.
Zajímalo by mě, jak to bylo s angažováním Káji Saudka. Zdá se mi, že i on svými ilustracemi nemalou měrou přispěl k nebývalé popularitě televizních Oken.
Od začátku debat o koncepci seriálu jsme chtěli nějaké lehce pokleslé ilustrace, protože televize je především obrázková, ale divák není příliš soustředěný. A tak jsme dospěli k závěru, že se na obrazovku nejlíp hodí komiks, a Kája Saudek byl králem československého komiksu. Problém byl v tom, že každý z nás měl nějaký hendikep. Železný měl zákaz vystupovat na obrazovce, podobně tomu bylo s kresbami Káji Saudka a jedině já jsem byl na tom lépe, protože jsem měl od svého zaměstnavatele zákaz vystupovat v televizi v Praze, Brně a Ostravě, nikoli však ve slovenské. Jaroslavu Čorbovi se však všechno podařilo nějak vyjednat a spolupráce s Kájou Saudkem se ujal Vladimír Železný, který se v televizní obrazové zkratce velmi dobře orientoval. Proto také byl přínos Káji Saudka pro úspěch seriálu tak významný.
Od posledního natáčení uběhlo dvacet let. Událo se od té doby v astronomii tolik nového, že by stálo za to přemýšlet o dalších dílech?
Nejenom, že jsem o tom přemýšlel, ale připravil jsem ve spolupráci se Slovenskou i Českou televizí další seriály (Vesmírné laboratorium a Zlaté století astronomie). Od roku 2007 pak natáčím každoročně pro TV Noe dva padesátiminutové pořady o čerstvých astronomických objevech.
Pro určitou generaci jste se díky Oknům vesmíru dokořán stal tak trochu hvězdou i vy. Stává se vám, že by vás lidé zastavovali s žádostí o podpis či s chutí popovídat si o hvězdách?
Ani moc ne, spíš mi hodně diváků psalo. V té době ještě neexistoval internet, takže jsem během těch deseti let odpověděl na stovky dopisů z celého Československa. Znamenalo to hodně práce, ale současně i zdroj poučení, jak zaměřit další úsilí o popularizaci astronomie a fyziky. Diváky nejvíce zaujaly paradoxy obecné teorie relativity a spekulace o inteligentním životě ve vesmíru.
SMRSK, ZMRZK, ROZPRSK!
Co považujete za nejzásadnější astronomický objev minulého století a proč?
Myslím, že jde o objev rozpínání vesmíru, který byl předpovězen na základě obecné teorie relativity ruským meteorologem Alexandrem Fridmanem a belgickým jezuitou a matematikem Georgesem Lemaîtrem. V roce 1927 Lemaître uveřejnil astronomický důkaz, že se vesmír vskutku rozpíná, a o dva roky později tak učinil nezávisle americký astronom Edwin Hubble, který však paradoxně soudil, že to, co pozoruje ve spektrech galaxií, projevem rozpínání vesmíru není. Zmínění badatelé tak odstartovali poznání, že vesmír kdysi v minulosti vznikl a jeho stáří lze určit. Protože byl původní vesmír žhavý a chaotický, tak mu jeho rozpínání umožnilo vychladnout a následně se uspořádat do hvězd, galaxií a planet.
Když je možné mluvit o zrodu vesmíru a jeho stáří, dá se také říci, jak to bude s jeho smrtí?
V současné době se diskutují tři možné scénáře. Podle prvního se tempo jeho rozpínání za nějakých padesát miliard let zastaví, vesmír se počne smršťovat a zanikne tzv. velkým smrskem za dalších zhruba 65 mld. let. Druhá varianta hovoří o zpomalujícím se trvalém rozpínání vesmíru, jehož teplota se bude stále více blížit absolutní nule (velký zmrzk), ale nikdy jí nedosáhne. Do třetice se nabízí varianta, podle níž se rozpínání vesmíru bude stále zvyšovat, a ten se nakonec za nějakých sto miliard let rozplyne (velký rozprsk). Jak to bude doopravdy, nikdo neví.
Ve své knize Vesmír, jaký je píšete o ztřeštěném vývoji v kosmologii. Jakou teorii považujete za nejztřeštěnější, a přesto zároveň slibnou?
Nejztřeštěnější domněnkou je podle mne názor, že náš vesmír vznikl v důsledku úspěšně obhájené doktorské disertace nějakého fyzika z jiného vesmíru. To však příliš slibně nevypadá. Nejslibněji se zatím stále jeví standardní teorie velkého třesku, protože stále přesnější testy v astronomii i ve fyzikálních laboratořích ji čím dál tím lépe potvrzují. Různých domněnek je hodně. Držím se však varování, které vyslovil přední americký fyzik John Wheeler: „Nikdy nespěchej za tramvají, za krásnou ženou a za kosmologickou teorií. Za pět minut se objeví další.“
Jste věřící a skeptik (viz box) k tomu. Do jaké míry ladí křesťanské učení o vzniku světa a člověka s poznatky moderní vědy? Není i zde místo pro skepsi?
Pro mne je Bůh stvořitelem vesmíru. Pokud jde o křesťanskou víru, tak ta přenechává tyto otázky přírodním vědám. Víra se totiž zabývá duchovním světem člověka, kdežto přírodní vědy světem materiálním. Vědecké názory se neustále mění, kdežto náboženská víra je podivuhodně nadčasová. Skepse je pro víru stejně důležitá jako pro vědu. Ignorovat skepsi ve víře vede k pověrám, ve vědě k pavědám.
Myslíte, že bude možné někdy v budoucnu nahlédnout bohu pod pokličku? Má věda v tomto ohledu nějaké limity?
Věda si sice žádné limity neklade, ale vzhledem k tomu, že každá vyřešená vědecká záhada plodí přinejmenším tři nové, tak si myslím, že k definitivní odpovědi na všechny záhady existence světa nemůže tímto způsobem dospět.
KE HVĚZDÁM?
Zmínil jste astronoma Edwina Hubbla. Nějakou dobu se už spekuluje o limitech slavného teleskopu nesoucího jeho jméno. Kde vidíte budoucnost astronomie?
Každý vědecký superpřístroj po čase vyčerpá své možnosti zásadních objevů a z této zkušenosti vznikají přístroje nových generací, které na své předchůdce navážou a mají našlápnuto k ještě překvapivějším objevům. Dnes to paradoxně vypadá tak, že největší konkurence Hubbleovu teleskopu (HST) vznikla v posledních letech na Zemi, v chilských Andách. Tam pracují čtyři dalekohledy Evropské jižní observatoře (ESO), které už několik let překonávají HST v rozlišovací schopnosti a citlivosti. Ještě dokonalejší přístroj byl v poušti Atacama uveden do chodu v roce 2013. Jmenuje se ALMA a na jeho vzniku se podílely jak ESO, tak také USA, Japonsko a Tchaj-wan. Samozřejmě pokud se někdy koncem tohoto desetiletí podaří NASA úspěšně vypustit do kosmu dalekohled Jamese Webba, bude to další skvělý teleskop v kosmu. V polovině příštího desetiletí se dokončí nejméně tři obří pozemní dalekohledy s průměry zrcadel od 24 do 39 metrů – HST má pro zajímavost průměr zrcadla „jen“ 2,4 metru.
Jste fanouškem sci-fi žánru? Podíváte se třeba rád na hollywoodský trhák o peripetiích kolonizace Marsu? Rozčilují vás vědecké nepřesnosti či je přecházíte s úsměvem?
Nejsem, vědecké objevy mne zajímají více než sebelépe vymyšlená sci-fi v literatuře nebo ve filmu. Nedávno jsem se na takový film díval, šlo o Gravitaci, a odborné chyby mi zcela zkazily divácký zážitek.
Myslíte, že lidé jednou přežijí zánik Slunce? Má lidstvo budoucnost mimo svou mateřskou sluneční soustavu?
Je těžké extrapolovat na miliardy let do budoucnosti, protože lidé jsou tu na Zemi stěží milion let a člověk moudrý se objevil teprve před nějakými 200 000 lety. Současný technický pokrok se stále zrychluje, a to patrně povede k tomu, že se lidstvo v budoucnu přemění vlastním přičiněním v něco, co bychom si dnes jako lidstvo nedokázali představit.
Nevytváří si ale současná civilizace potíže, které pro ni bude za nedlouho obtížné řešit? Známý astrofyzik Stephen Hawking třeba dává lidem „jen“ tisíc let na spásné opuštění Země.
S tím velmi silně nesouhlasím. Lidé mají podivuhodnou schopnost své potíže řešit, obvykle tehdy, až když jim obrazně řečeno hodně teče do bot. Bylo by totiž nesmírně nesnadné se někam do kosmu vydat. Planety s pevným povrchem jsou ve Sluneční soustavě jen čtyři a Merkur, Venuše i Mars jsou menší než Země. Předělat kteroukoliv z nich tak, abychom tam mohli žít, je nadlidský úkol.
Co využití okolních planet kvůli těžbě drahých kovů, když nepřichází v úvahu jejich kolonizace?
Mají-li se ty drahé kovy dostat sem na Zemi, tak budou náklady na jejich získání tak astronomické, že i toho nejvíce riskujícího investora brzy přejde chuť.
Vydal byste se do vesmíru, kdybyste měl tu možnost?
Určitě ne, považoval bych to za ztrátu času a neúměrné riziko. Baví mne neobvyklé zážitky, tak jsem například ve svých sedmdesáti letech vyletěl balonem do výšky 3,5 km a předloni jsem si vyzkoušel v letadle beztížný stav.
Před lety jste se také politicky angažoval v otázce radaru v Brdech na straně zastánců výstavby. Vidíte to dnes stejně? Nemůže instalace podobné technologie porušit určitou geopolitickou rovnováhu a odstartovat nové závody ve zbrojení – další etapu hvězdných válek?
Vidím jako kardinální chybu, že radar naše veřejnost nepodpořila z naprosto nejapných důvodů. Radar přece nikoho nezabije, může však pomoci k sestřelení raket, které mají zabít nás. Kdo sleduje současné činy ruské vlády a výhrůžky ruských diplomatů, tak snad pochopí, že chceme-li uchovat mír, musíme útočníka odstrašit účinnou obranou. Na hvězdné války to nevypadá; spíše na dezinformační kampaně směřující k rozvrácení evropské jednoty a pak, jak patrno, stačí, aby se kde se vzali, tu se vzali zelení pidimužíci s raketomety a příručními tanky, které si přibalili na dovolenou.
Přesto, není další dělení světa na nepřátelské bloky a hrozba nové studené války příliš vysokou cenou za pocit bezpečí před jaderným útokem, který se nezdá být v současnosti příliš pravděpodobný?
Jeden z bloků má 140 milionů obyvatel a v čele diktátora, který opakovaně porušil suverenitu několika okolních států, za našimi humny právě teď vede horkou válku a hrozí i dalším státům dokonce preventivním jaderným útokem. Druhý blok má 850 milionů obyvatel a demokratické vlády. Jakou jinou možnost máme, než se energicky bránit?
KAŽDÝ DEN JE JINÝ
Co vás přivedlo k zájmu o astronomii?
Úplně prvním podnětem byla populárně- -vědecká knížka pro mládež s názvem Vesmír novýma očima, kterou jsem dostal k Vánocům od rodičů, když mi táhlo na devátý rok. Dalším pak objev astronomického kroužku pro dospělé, který vedl v Opavě pan učitel Jan Píšala, který jsme učinili s mým tehdejším spolužákem Josefem Hoňkem, když nám bylo deset. Třetím pak o čtyři roky později kontakt se starším spolužákem ze střední školy v Brně, Lubošem Kohoutkem, který měl doma opravdový dalekohled. Společně jsme pozorovali meteorické roje a po maturitě jsme vystudovali fyziku se specializací na astronomii.
Vyvolává ve vás pohled na noční oblohu stejné pocity jako dříve?
Pohled na noční oblohu mne oslovuje dnes daleko více než tehdy, protože v mezidobí jsem se o nebeských jevech dozvěděl spoustu poznatků, které v mém mládí nikdo neznal.
Jak vypadá vaše astronomické vybavení? Máte nějaký dalekohled, který neodkládáte?
V aktovce nosím divadelní kukátko, mám jeden širokoúhlý a jeden silněji zvětšující triedr, dále monokulární refraktor se zoomem. To všechno je snadno přenosné. Kromě toho mám na balkoně refraktor o průměru objektivu 100 mm a do terénu mohu vyjet se 150mm refraktorem na Dobsonově montáži.
Dodnes pracujete ve Fyzikálním ústavu. Nepřemýšlel jste o tom, že byste se vědě věnoval už jen jako hobby? Co vás nyní nejvíce zaměstnává?
Nemám žádný typický den. Každý je jiný, a to je právě to, co dělá vědu tak přitažlivou. Mně připadá, že jsem nikdy vlastně nechodil do zaměstnání, ale že jsem si celý život pěstoval poněkud nadlimitního koníčka. Nejvíc času mi zabírá studium nových poznatků z mého oboru; připadá mi, že se brzy do vesmíru nevejdou, přestože se vesmír rozpíná.
Co považujete za svůj největší úspěch na poli vědy?
Ačkoliv jsem měl za minulého režimu málo možností vychovávat své následovníky, a ta situace se rázem zlepšila až po převratu, tak za svůj největší úspěch považuji to, že všichni mí někdejší studenti jsou už dnes daleko lepší badatelé, než jsem já.
Jiří Grygar (*1936) je český astronom a astrofyzik. Jako významný popularizátor vědy proslul zejména televizním pořadem Okna vesmíru dokořán, který v Československu poprvé běžel v 80. letech minulého století. Dodnes bývá zván do sdělovacích prostředků, v nichž glosuje kosmické dění. Vydal několik knih o astronomii, astrofyzice a vztahu vědy a víry. Je čestným předsedou České astronomické společnosti. Angažuje se také v českém klubu skeptiků Sisyfos. Jeho jméno nese planetka č. 3336 objevená v roce 1971. Rád jezdí na kole.
